Poezie

Rok 2022 se pro mou rodinu nese převážně ve znamení ztrát a těžkých zkoušek. A tak není divu, že ke mně letos melancholický podzim promlouvá silněji než kdy předtím. Vnímám klid, který s sebou přináší. Zemitou vůni hlíny, listí a hub. Chladná rána a průzračnou noční oblohu. Šustění listí pod nohama. Hejna havranů křižujících nebe. Rostliny, které svou sílu přesouvají z květů do kořenů, zvenčí dovnitř. Stejně jako já. Přes všechnu tíhu, kterou cítím (nebo právě pro ni), hledám kolem sebe krásu, do které bych se mohla zachumlat, a v sobě mír, který by mě ukolébal k zimnímu spánku. jakoby v posledním tažení vzedmula se příroda a ještě jednou zalila svět krásnem ...

Můj dávný a donedávna velmi vzdálený sen se stal skutečností. Vystavuju! Průřez mými obrazy a básněmi od velmi starých po úplně aktuální teď visí v galerii Maryška Bohumíně a můžete se na něj přijít podívat každé úterý a čtvrtek až do konce listopadu. Výstava je prodejní. Přijďte se mrknout a třeba si i vybrat něco hezkého na zeď. Jste srdečně zváni!

křupe jak tenký led má neochvějná víra že i letos přijde zima posedět vyprávět do sněhu zachumlat svět Tak jsem si to vygůglila. Říká se tomu environmentální žal nebo taky ekologická úzkost. Ten neodbytný pocit, že je tady něco špatně, když nesněží ani na Vánoce, ani v lednu a dokonce ani v únoru. A hlavně – ta depka, že s tím nemůžu vůbec nic udělat. A to jsem si myslela, že zrovna já sníh k životu rozhodně nepotřebuju… Tak kde se ten pocit bere? ...

Tohle vyznání jsem napsala v dubnu před třemi lety, kdy jsem v Praze studovala, bydlela a užívala si každou minutu. Pořád platí. Praha je prý hrozně drahá. *Tak nevím. Běhám tady v šatech za šedesát korun, v ruce kafe za pade a na očích sluneční brýle za tři pětky. Mířím na místo, kde si dám polívku za třicet osm a kde mě nechají celé hodiny pracovat u moštu za dvacku. ...

sníh ve vlasech havrani v poli klid na duši i když to bolí

roztáhnout křídlaa odletět tamkde nebolí tokdyž usínám

až jednou bude po všem chci políbit tvé rány a rozehnat havrany co sedí ti na dušiani netušíš…

rozpité kontury černou tuší a kaňky od inkoustu občas trocha barvy a pár nevhodných slov vystřižených z novin já koláž ze vzpomínek nástěnka ohmataných fotek povídka s otevřeným koncem

chceš víc poezie mých stehen? chceš hrát si se slovy šeptanými do polštáře? autorské čtení mé duše před jednočlenným publikem zatleskáš mi?

v posledním odstavci píšou žes odešel za štěstím jinam za jinou v posledním odstavci všechna má vina udusím dnešek peřinou