Příroda

„To není fér, ostatní ti můžou dávat kytky a já ne,“ postěžoval si tuhle Horal, když jsem od jeho rodičů dostala pestrobarevný puget, poděkovala za něj a se zalíbením do něj zabořila tvář. Jenže tak to není. Jsem šťastná, když mi dá Horal květinu. Ale ještě šťastnější jsem, když ví, že květiny z konvenčních zdrojů jsou jako maso z velkochovů. A že to není můj šálek kávy. Květinový průmysl totiž patří k těm s největší ekologickou stopou. Květiny se pěstují v obrovských monokulturách, které postrádají biodiverzitu, sezónnost i lokálnost, a tudíž si žádají masivní chemické ošetřování a hnojení, umělé světlo a teplo a na závěr drahý transport na druhou stranu světa. A po tom všem se nám chvilku líbí a do týdne je po nich. Smutný příběh. ...

křupe jak tenký led má neochvějná víra že i letos přijde zima posedět vyprávět do sněhu zachumlat svět Tak jsem si to vygůglila. Říká se tomu environmentální žal nebo taky ekologická úzkost. Ten neodbytný pocit, že je tady něco špatně, když nesněží ani na Vánoce, ani v lednu a dokonce ani v únoru. A hlavně – ta depka, že s tím nemůžu vůbec nic udělat. A to jsem si myslela, že zrovna já sníh k životu rozhodně nepotřebuju… Tak kde se ten pocit bere? ...

Pivoňky. Linoryt, který jsem v červnu vyryla, v červenci natiskla, v srpnu dala mamce k narozeninám, v září si ho vyfotila a v říjnu postuju. Ale co, lepší pozdě než nikdy, ne? 🙂 #longtermproject

Poprvé od střední školy jsem se pustila do linorytu. Dělala jsem si na něj zálusk už dlouho, ale člověk se může donekonečna chystat na to, že jednou něco zrealizuje, dokud neudělá první krok. Třeba si nekoupí lino na ten linoryt, že… Já jsem teď díky předmateřské fázi mateřské dostala prostor na více takových svých „jednou“. Třeba na sbírání a sušení bylinek, pravidelnou jógu, kompletování výbavičky pro miminko nebo uklízení toho nezměrného chaosu ve svém počítači. ...

Jsme zhruba uprostřed treku, nadmořská výška se blíží k pěti tisícům a okolo nás se rozprostírá nejdřív jedno, pak druhé a nakonec i třetí horské jezero. To poslední leží na samotném úpatí Gokyo Ri, “kopečku”, který je cílem celé téhle bláznivé výpravy. Ano, říkám kopečku, protože v původním šerpském jazyce si taková pětitisícovka ještě nezaslouží označení hora, ale jen Ri, tedy kopec. Proč troškařit, když máte Everest, že? 😀 Když Horal plánoval trasu, nechápala jsem, jaký má smysl odklonit se z Everest Basecamp treku a šplhat na “nějakou no name horu, o které nikdy nikdo neslyšel”. Ta jezera mě přesvědčila. Možná i proto jsem maličko zklamaná, když jsou dvě ze tří slíbených azurových hladin uvězněny pod tlustou krustou ledu. Ovšem jen do chvíle, než mi led zazpívá. Asi takhle: ...

A je to. Můj rok 2018 byl tak výživný, že víc už to snad ani nešlo, a jak se tak rozhlížím okolo sebe, mám pocit, že nejsem jediná. Pro spoustu z nás znamenal období změn, štědrých nálezů i bolestných ztrát a především hlubokého sebepoznání. Ne vždycky příjemného, ale bezesporu cenného. Jsem vděčná za všechno, co se loni stalo, ale bilancovat nebudu. Rok 2018 je uzavřená kapitola a jede se dál. ...

Když jsem před odjezdem někomu řekla, že jedu do Himálaje, v některých očích jsem viděla obdiv, v některých závist a ve valné většině soucit. „Co bude tahle holka dělat v místě, kde si i ti nejotrlejší muži vzpomenou na maminčinu hřejivou a bezpečnou náruč?“ Minimálně já se přesně takhle ptala… O to větší je moje překvapení, když opouštíme letiště v Lukle a vydáváme se vstříc první etapě našeho výstupu. Tak zaprvé: ...

„To sis nemyslela, že si ve třech a půl tisících dáš kafe a dortík v hipsta kavárně, co?“ směje se mi Horal, když sleduje můj blažený úsměv nad hrnkem čerstvě pražené filtrované kávy z nepálské pražírny. To fakt nemyslela… Po place běhá krásná nepálská servírka, která roznáší avokádové sendviče, zatímco barista za kávovarem maluje srdíčka do cappuccina. V pozadí hraje Perfect od Eda Sheerena, kterou tady v Nepálu slýcháme častěji než doma, a my mezitím nabíjíme telefony a posíláme zprávy domů. Ne holubí poštou ani morseovkou, ale po internetu! Elektřina a Wifi jsou tady výjimečně zdarma, takže spojení kvůli přetížení každou chvíli vypadává, ale k ujištění příbuzenstva, že jsme (ještě) naživu, to stačí. ...

Já a moje tělo jsme si od dětství moc nerozuměli. Spíše jsme se tak nějak tolerovali, než že bychom žili v symbióze. Skoro jako by se moje mysl vznášela v oblacích (což, pravda, občas dělá dodnes) a tělo si ji drželo na nitce jako héliový balónek. A tak jsem celé ty roky přihlížela tomu, jak má neohrabaná schránka neumí vylézt z dětské postýlky, ustavičně padá a do něčeho naráží, neunese svou první školní aktovku, neumí chytit míč a protrpí každou hodinu tělocviku až do maturity. Vlastně kecám, ping-pong mě bavil. Když se zrovna nehrálo na body. ...