Jak tak přituhuje, čím dál častěji s Horalem pějeme ódy na naše merino oblečení. Po pravdě, od doby, co mi tenhle posh materiál představil, už nevěřím na funkční trika pro outdoorové účely. Vlastně pro žádné účely. A v čem teda tkví to kouzlo vlněných spodků? Jsou přírodní. Z obnovitelných, ekologických zdrojů – z ovcí. To znamená, že na jejich výrobu bylo potřeba podstatně méně ropy než na výrobu jejich umělohmotných kámošů. Jsou etické. Pokud si správně vyberete, samozřejmě. My nakupujeme nejčastěji u značek Devold a Icebreaker, které si na udržitelném přístupu zakládají. A milujeme je za to #totonenispoluprace #kezby 🙂 Jsou příjemné na těle. Zapomeň na kousavé svetry z dětství. Základní vrstva (to, co nosíš na holé kůži) se vyrábí z nejjemnější vlny, která neškrábe ani po celém dni nošení. Ani mokrá. Ani za nic. Skvěle vypadají. Skandinávské značky totiž vědí, že praktické může jít ruku v ruce s krásné. Díky bohu! Nesmrdí. Má totiž samočisticí schopnost. To neznamená, že se na cestách nemáš mýt, kdykoli dostaneš šanci, ale když se ta příležitost nějakou dobu nenaskytne, neumřeš znechucením sám nad sebou. P. S. Must-have pro cestování v páru 😉 Hřejou i za mokra a schnou rychleji než bavlna. V podstatě se tedy dá říct, že mají funkční vlastnosti. Ne sice takové jako polyester, ale kdo by chtěl smradlavej, umělej, hnusnej polyester, že? Pod bundu stačí dlouhé tričko. I teď. Fakt. Takže co si vezmeš na sebe na příští cestu? Umělou hmotu nebo vlnu? Bééé! ...

Když jsem před odjezdem někomu řekla, že jedu do Himálaje, v některých očích jsem viděla obdiv, v některých závist a ve valné většině soucit. „Co bude tahle holka dělat v místě, kde si i ti nejotrlejší muži vzpomenou na maminčinu hřejivou a bezpečnou náruč?“ Minimálně já se přesně takhle ptala… O to větší je moje překvapení, když opouštíme letiště v Lukle a vydáváme se vstříc první etapě našeho výstupu. Tak zaprvé: ...

„To sis nemyslela, že si ve třech a půl tisících dáš kafe a dortík v hipsta kavárně, co?“ směje se mi Horal, když sleduje můj blažený úsměv nad hrnkem čerstvě pražené filtrované kávy z nepálské pražírny. To fakt nemyslela… Po place běhá krásná nepálská servírka, která roznáší avokádové sendviče, zatímco barista za kávovarem maluje srdíčka do cappuccina. V pozadí hraje Perfect od Eda Sheerena, kterou tady v Nepálu slýcháme častěji než doma, a my mezitím nabíjíme telefony a posíláme zprávy domů. Ne holubí poštou ani morseovkou, ale po internetu! Elektřina a Wifi jsou tady výjimečně zdarma, takže spojení kvůli přetížení každou chvíli vypadává, ale k ujištění příbuzenstva, že jsme (ještě) naživu, to stačí. ...

Jakmile strávíte v hlavním městě Nepálu prvních pár dní, začnete chápat dvě věci: Zaprvé, že všechno je tu možné. Za druhé, že nic není jisté. Proto čeká-li vás cesta z Káthmándú do Lukly (ale i jinam), připravte se na nejhorší a doufejte v nejlepší. A taky se řiďte následujícími body: 1) Co nejdříve zmizet z Káthmándú To je základ, chcete-li se do hor dostat v kondici a ne ve stavu vnitřního rozkladu způsobeném střevními bakteriemi. V hlavním městě jeden nikdy neví, které sousto ho pošle k zemi. Tedy – na záchod. ...

*„Umíš si představit, že bys se mnou jela do Nepálu?“ *zeptal se mě kdysi Horal na jednom z našich prvních oťukávacích rande. Umím. Nakoupím si na to spoustu pošahaně barevného sportovního oblečení a sbalím ho do batohu pomalu většího, než jsem sama. A stejně jako tenkrát, když jsem v osmnácti jela do Skotska na maliny s dvacetikilovou krosnou, budu na letišti závidět všem těm dámičkám s malými kufříky na kolečkách mířícím na Mallorku. ...

Já a moje tělo jsme si od dětství moc nerozuměli. Spíše jsme se tak nějak tolerovali, než že bychom žili v symbióze. Skoro jako by se moje mysl vznášela v oblacích (což, pravda, občas dělá dodnes) a tělo si ji drželo na nitce jako héliový balónek. A tak jsem celé ty roky přihlížela tomu, jak má neohrabaná schránka neumí vylézt z dětské postýlky, ustavičně padá a do něčeho naráží, neunese svou první školní aktovku, neumí chytit míč a protrpí každou hodinu tělocviku až do maturity. Vlastně kecám, ping-pong mě bavil. Když se zrovna nehrálo na body. ...

Zpoza velkých oken istanbulské letištní haly na mě svítí a pomrkávají stovky světýlek různých barev a velikostí. Venku i vevnitř je šrumec jako v mraveništi, jezdí tu autíčka, která by mohla kamarádit s R2-D2, a mezi vším tím bzukotem já a Horal čekáme na letadlo do Káthmándú. Jsme 2,5 hodiny letu od domova a od cíle nás dělí dalších 7 hodin. Horal spí spánkem spravedlivých a já přemýšlím o našem dnešním výletě po největším městě Turecka. ...

Když v Kathmandu na letišti nasedáme do taxíku směr centrum, mám pocit, jako by mi někdo pustil dokument ve 3D a pro dokonalý efekt pode mnou houpal sedačkou a pouštěl mi pod nos výfukové plyny. Hodně výfukových plynů. Projíždět ulicemi Kathmandu je jako projít zrcadlem do jiného světa. Míjíme domy, které vypadají jako barevné jenga věže, už trochu rozklížené pokročilou fází hry. Okolo nich proudí ulicemi davy lidí v pestrobarevných šatech a porůznu neorganizovaně vstupují do vozovky. ...

Je to rok, co jsme spolu strávili krásný víkend ve Vídni. Tenkrát jsme ještě netušili, že nám tím začíná dlouhá a rozhodně pestrá pouť, která nás oba zavede na místa, kam bychom se jeden bez druhého nejspíš nikdy nepodívali. Horal za ten rok vypil víc kávy než za celý svůj dosavadní život, já zase díky němu objevila kouzlo merino vlny. Vzala jsem ho za kulturou, on mě zavedl do té nejčistší přírody. Koupil mi krosnu, já ho oblékla do saka a hezkých bot. On už ví, kdo byl Olbram Zoubek, já zase, jak se na letadlových lodích dělá ze slané vody sladká. A oba si myslíme své o tom, k čemu nám taková informace bude. 😉 ...

Zamilovala jsem se do akvarelu. Je to taková nesmělá, trochu zasněná technika, která ale umí vyrazit dech. Mně rozhodně. 🙂