Tohle vyznání jsem napsala v dubnu před třemi lety, kdy jsem v Praze studovala, bydlela a užívala si každou minutu. Pořád platí. Praha je prý hrozně drahá. *Tak nevím. Běhám tady v šatech za šedesát korun, v ruce kafe za pade a na očích sluneční brýle za tři pětky. Mířím na místo, kde si dám polívku za třicet osm a kde mě nechají celé hodiny pracovat u moštu za dvacku. ...

Dnes je to přesně rok, co jsme s Horalem odlétali do Nepálu. A protože se mi loni nepodařilo vám náš příběh dopovědět, zapátrám v paměti a pokusím se plynule navázat. A začnu vodou. Zásoby pitné vody jsou pro turisty v Asii velkým tématem. Dostatečná hydratace je ve vysokých nadmořských výškách ještě důležitější než tady. Každý řeší svůj pitný režim po svém a každý způsob má svá pro i proti. Na našem treku jsme potkali celkem pět druhů turistů. Tohle jsou oni: ...

Vysokohorská nemoc je odvěký nepřítel horolezců. Něco jako Tutanchamonova kletba velehor, více či méně nápadný signál, že tě hory tam nahoře nechtějí. Je to varování, že jestli to brzy neotočíš a nevrátíš se do patřičných nížin, bude tě to dost možná hodně moc bolet. Zajímavé je, že hranice, při níž člověk začne pociťovat příznaky vysokohorské nemoci, je u každého jiná, a zas tolik nezáleží na tom, jestli jsi žena nebo muž, sportovec nebo bábovka, jestli máš sto kilo nebo padesát. Někdo má problém už na Sněžce, někdo bez problémů vyběhne dvojnásobek. Obecně ale za rizikovou platí výška nad 3500 m. n. m. ...

Mám načteno. Vím, jak to chci. Miluju. Je mi naprosto jasné, že první dva body se rozplynou jako pára nad hrncem, jen co se od teorie přesuneme k praxi. Chvílemi mě ta představa děsí, chvílemi mě láká. Třetí bod bych označila za „mateřskou konstantu“, která bude už navždycky ovlivňovat výsledek všech rovnic, které nás čeká spočítat. Je to záchytný bod ve všem tom zmatku, který mě tu a tam zachvátí, světlo na konci tunelu pochybností a obav, kvůli kterým občas probdím celou noc. Protože… ...

Zdá se, že naše cesta se stačí úplně novým směrem. Cítím to v útrobách… Těhotenství má úžasnou schopnost harmonizovat (nebo spíš hormonizovat?) tvůj život. Přiměje tě zastavit – když ničím jiným, tak tím, že se ti z ničeho nic třeba zatočí hlava a tělo ti řekne: „Ne, teď nebudeš vařit/pracovat/uklízet/cokoliv. Teď si lehneš a budeš odpočívat. Opravdu. OPRAVDU.“ A tak se zastavíš a jen tak jsi. Vlastně jste. Spolu. ...

Jako malí žijeme s představou, že hrdinové nejen existují, ale že se jimi klidně můžeme stát my sami, jen co vyrosteme. Fascinují nás všichni ti Herkulové, Xeny, Želvy Ninja a Odpadlíci (ano, jsem dítě devadesátek) a svaly, prsa a motorky v tom hrají až druhou nejdůležitější roli. Ta první je pocit, že máme moc vzít věci do vlastních rukou, zachraňovat životy, zahnat zlo na útěk (nebo mu loupnout hlavou na stranu a říct: „Zbývá ti deset vteřin života…“) ...

A je to. Můj rok 2018 byl tak výživný, že víc už to snad ani nešlo, a jak se tak rozhlížím okolo sebe, mám pocit, že nejsem jediná. Pro spoustu z nás znamenal období změn, štědrých nálezů i bolestných ztrát a především hlubokého sebepoznání. Ne vždycky příjemného, ale bezesporu cenného. Jsem vděčná za všechno, co se loni stalo, ale bilancovat nebudu. Rok 2018 je uzavřená kapitola a jede se dál. ...

Zaprvé – pomalu. Smyslem slow fashion není teď hned jít a vyházet celou skříň jen proto, že je plná věcí z H&M. Pokud by nám v ní v následujícím roce nepřibyl ani jeden etický kousek, je to v pořádku. Jde o to, aby nepřibývaly ty neetické. Nebo pro začátek, aby alespoň nepřibývaly s každým sezónním výprodejem. A co je vůbec smyslem slow fashion? Pomalá móda má za cíl zastavit ten nesmyslný koloběh produkování a následné likvidace obrovských nadbytků oblečení a bot, které se v současnosti děje v řádech milionů tun týdně. Velké módní řetězce záměrně chrlí jednu kolekci za druhou a investují miliardy do marketingu, který nás nutí věřit, že to všechno potřebujeme. Že bez posledních trendů nejsme kompletní. Že s nimi budeme šťastnější. A my jim to baštíme i s navijákem a nakupujeme jako smyslů zbavení. ...