Dnes je Ti rok a já mám na jazyku samá klišé. Ale jsem máma a Tobě je ROK, tak snad mám na trochu sentimentu nárok. Tak třeba mám pocit, jako by to bylo včera, co jsem Tě poprvé sevřela v náručí, a zároveň, jako bys tu s námi byla už věky. Vlastně od vždycky. Už nejsi zas tak maličká, a přesto vím, že budeš moje sladké miminko, ať vyrosteš sebevíc. I jestli mě přerosteš (to není tak těžké 🤷🏻♀️), i až půjdeš k maturitě, vždycky. ...
Co zasejeme, to sklidíme. Pěstujme lásku. K sobě, k druhým, k planetě. Amen. Akvarel 30×40 cm. Brzy vznikla ještě druhá verze a obě budou brzy viset na zdech nových majitelů. Mám z toho obrovskou radost, děkuji! 🙂
Dva měsíce uběhly od chvíle, kdy jsem nad vodní hladinu vytáhla to malé měkké tělíčko a za nevěřícného “Panebože! Panebože!” se pokoušela vstřebat fakt, že mám dceru. Že jsem máma. Co se na porodním sále dělo od té doby, si vybavuji jen matně, protože můj svět se v tu chvíli smrsknul jen na ty dvě nádherné oči, které v šeru hledaly můj pohled stejně lačně, jako malá pusinka zdroj mléka. Zrodila se láska, jakou jsem si do té doby jen stěží umělá představit. ...
Jsme zhruba uprostřed treku, nadmořská výška se blíží k pěti tisícům a okolo nás se rozprostírá nejdřív jedno, pak druhé a nakonec i třetí horské jezero. To poslední leží na samotném úpatí Gokyo Ri, “kopečku”, který je cílem celé téhle bláznivé výpravy. Ano, říkám kopečku, protože v původním šerpském jazyce si taková pětitisícovka ještě nezaslouží označení hora, ale jen Ri, tedy kopec. Proč troškařit, když máte Everest, že? 😀 Když Horal plánoval trasu, nechápala jsem, jaký má smysl odklonit se z Everest Basecamp treku a šplhat na “nějakou no name horu, o které nikdy nikdo neslyšel”. Ta jezera mě přesvědčila. Možná i proto jsem maličko zklamaná, když jsou dvě ze tří slíbených azurových hladin uvězněny pod tlustou krustou ledu. Ovšem jen do chvíle, než mi led zazpívá. Asi takhle: ...
Tohle vyznání jsem napsala v dubnu před třemi lety, kdy jsem v Praze studovala, bydlela a užívala si každou minutu. Pořád platí. Praha je prý hrozně drahá. *Tak nevím. Běhám tady v šatech za šedesát korun, v ruce kafe za pade a na očích sluneční brýle za tři pětky. Mířím na místo, kde si dám polívku za třicet osm a kde mě nechají celé hodiny pracovat u moštu za dvacku. ...
Mám načteno. Vím, jak to chci. Miluju. Je mi naprosto jasné, že první dva body se rozplynou jako pára nad hrncem, jen co se od teorie přesuneme k praxi. Chvílemi mě ta představa děsí, chvílemi mě láká. Třetí bod bych označila za „mateřskou konstantu“, která bude už navždycky ovlivňovat výsledek všech rovnic, které nás čeká spočítat. Je to záchytný bod ve všem tom zmatku, který mě tu a tam zachvátí, světlo na konci tunelu pochybností a obav, kvůli kterým občas probdím celou noc. Protože… ...
Zdá se, že naše cesta se stačí úplně novým směrem. Cítím to v útrobách… Těhotenství má úžasnou schopnost harmonizovat (nebo spíš hormonizovat?) tvůj život. Přiměje tě zastavit – když ničím jiným, tak tím, že se ti z ničeho nic třeba zatočí hlava a tělo ti řekne: „Ne, teď nebudeš vařit/pracovat/uklízet/cokoliv. Teď si lehneš a budeš odpočívat. Opravdu. OPRAVDU.“ A tak se zastavíš a jen tak jsi. Vlastně jste. Spolu. ...
*„Umíš si představit, že bys se mnou jela do Nepálu?“ *zeptal se mě kdysi Horal na jednom z našich prvních oťukávacích rande. Umím. Nakoupím si na to spoustu pošahaně barevného sportovního oblečení a sbalím ho do batohu pomalu většího, než jsem sama. A stejně jako tenkrát, když jsem v osmnácti jela do Skotska na maliny s dvacetikilovou krosnou, budu na letišti závidět všem těm dámičkám s malými kufříky na kolečkách mířícím na Mallorku. ...
Je to rok, co jsme spolu strávili krásný víkend ve Vídni. Tenkrát jsme ještě netušili, že nám tím začíná dlouhá a rozhodně pestrá pouť, která nás oba zavede na místa, kam bychom se jeden bez druhého nejspíš nikdy nepodívali. Horal za ten rok vypil víc kávy než za celý svůj dosavadní život, já zase díky němu objevila kouzlo merino vlny. Vzala jsem ho za kulturou, on mě zavedl do té nejčistší přírody. Koupil mi krosnu, já ho oblékla do saka a hezkých bot. On už ví, kdo byl Olbram Zoubek, já zase, jak se na letadlových lodích dělá ze slané vody sladká. A oba si myslíme své o tom, k čemu nám taková informace bude. 😉 ...
v posledním odstavci píšou žes odešel za štěstím jinam za jinou v posledním odstavci všechna má vina udusím dnešek peřinou